"Moje teritorium jsou Beskydy," říká ultraběžkyně a vítězka Beskydské sedmičky Monika Stejskalová

Monika Stejskalová je mladá ultraběžkyně, která loni s přehledem vyhrála extrémní horský závod Beskydská sedmička. Letos ji čeká několik ultra závodů včetně B7 a potkáte ji i na stránkách Mojekolo magazínu, kde pro vás bude testovat běžecké boty a sdílet tipy, jak správně běhat. V rozhovoru jsme se Moniky zeptali, jak se ke běhání dostala, co ji baví na trailech nebo na co se jako ambasadorka běžecké sekce našeho e-shopu nejvíce těší.

— Co nebo kdo tě přivedl k běhání?

V 6 letech jsem začala s atletikou, kde jsem se později zaměřila na skok daleký a vysoký. Běh mě moc nebavil. Až později jsem si k němu našla cestu, ale ve 14 letech jsem bohužel spadla do poruch příjmu potravy a s atletikou jsem musela skončit úplně. Dlouhé roky jsem se léčila, a když jsem šla jednou za čas běhat, byl to jen nástroj k hubnutí a pálení co nejvíc kalorií. Pak udeřil Covid, což bylo pro mě jako zdravotní sestru velmi náročné a vyčerpávající období. Hledala jsem malou berličku, se kterou trochu zapomenu, co se v práci a celkově ve světě děje. Jednou po 24hodinové směně, jsem se rozhodla jít na Lysou horu. Bylo sychravo. Snad poprvé a naposled jsem při výstupu a sestupu neviděla ani nohu. Na hoře se z mraků najednou začalo tahat sluníčko. Bylo to něco neskutečného a dalo mi to strašnou sílu a energii. Tehdy jsem se do hor strašně zamilovala. Den bez nich už pak byl takový den skoro o ničem. A tak je to asi doteď.

— Věděla jsi hned, že chceš běhat ultramaratony, nebo jak jsi se k vytrvalostnímu běhu vůbec dostala?

To určitě ne! Obdivovala jsem všechny, kdo něco takového dělal. Já si vždy šla svoje tempo, nahoru krokem s hůlkami, dolů to opatrně seběhnout. Postupně se mi fyzička zlepšovala, z kroku do kopce se stával indiánský běh, kilometry se pomalu navyšovaly. Začala jsem být až fanatik do běhu, přečetla snad všechny knížky o horách, běhu, ultra a řekla si, proč to nezkusit taky?

— Proč zrovna trail? Klasické městské maratony tě nelákaly?

Trail je něco u čeho dokážu úplně vypnout hlavu. Jen si běžím a koukám na cestu. Miluju výběhy do kopců a seběhy vlastně taky. Bývají to dlouhé trasy, člověk se musí naučit být tak dlouho sám se sebou, pracovat s únavou a hlavou, protože ta umí potrápit hodně. Člověk musí mít velkou vůli. Při tak dlouhém závodu se musí sejít všechno, silná vůle neznamená, že nemusím trénovat, o fyzičce a naběhaných kilometrech se ani bavit nemusíme, to je základ všeho. Silnice mi toho nedá tolik jako hory a příroda, k tréninku je ale taky hodně důležitá. Třeba se ale zase někdy vrátím se k rovině, jako v atletice.

— Loni jsi v kategorii žen suverénně vyhrála Beskydskou sedmičku a dokonce jsi celkově skončila desátá. Vím, že jsi se hodně trhla už na startu, věděla jsi, že to tempo udržíš po celou dobu, nebo byly nějaké krizovky?

No to vůbec! :) Jsou tam holky, co běhají dlouhé roky, já běhám cca 2 roky, takže jsem měla respekt. Na startu jsem byla celkem vzadu, běžela jsem si svoje, v domnění, že jsou určitě nějaké holky přede mnou a těch se chytnu. No, když na mě na prvním kopci skandující fanoušci křičeli, že jsem první žena, byl to šok a já začala mít strach, že jsem to asi přepálila a nedám to. Ale běžela jsem si svoje, tempo mi nepřišlo nějak přestřelené a nakonec to nějak vyšlo. :) Krizovku jsem měla ráno před závodem. Strašná bolest břicha, asi klasický starťák. Na závod jsem ani jet nechtěla, protože břicho nepřestávalo po celý den bolet.  Břicho jsem cítila ještě asi na druhém kopci, pak už se moje psychika asi úplně vyklidnila a bylo to ok. Pak jsem si asi na 20. kilometru zvtrla kotník, ale člověk je asi v takovém adrenalinu, že ta velká bolest přišla až další den po závodu.

— Kdy ti při B7 došlo, že by to mohlo vyjít, že už to máš v kapse?

Asi až úplně při posledním seběhu. Na každé občerstvovacče jsem se ptala, kolik je za mnou další žena a lidi už si ze mě dělali srandu, že bych si mohla dát ještě jeden kopec a stihla bych je. Ale já jsem s něčím takovým absolutně nepočítala, tak jsem nemohla uvěřit, že si běžím pro první místo.

— S jakým mindsetem se vlastně stavíš na start takhle dlouhých závodů? Myslíš rovnou na vítězství, nebo si nastavíš nějakou osobní metu, které se snažíš dosáhnout a umístění bereš jako příjemný bonus?

Je dobré si nastavit 3 cíle: A) nějaký vysněný čas, který bych chtěla; B) “horší” čas, když ten první nevyjde; C) myslím, že nejdůležitější je vůbec závod dokončit.

— V červnu tě čeká LHUT - Lysohorský ultra trail. Jak vypadá tvoje příprava ani ne měsíc před startem? Popiš nám svůj tréninkový týden.

Můj trénink spočívá hlavně v nastoupaných metrech, většinou je to okolo 100 až 120 km týdně s převýšením 5 000 m. Moje teritorium jsou naše krásné Beskydy. :)

— Už víš, v čem poběžíš?

Ano, poběžím v INOV-8 Trailfly Ultra G 300 Max, které jsem nedávno pro Mojekolo magazín testovala.

— Co ještě si bereš na závod s sebou? Máš nějaké Moničiny tajné tipy?    

Mezi moje “tajné” rady patří převařená (odbublinkovaná) Cola, nedráždí žaludek a je to tekutý přísun rychlé energie. Jen na cole dokážu uběhnout první půlku závodu cca 50 km a taky Edgar Drink, funguje mi podobně právě jako Cola, ale už se nemusí převařovat. :) Je dobré mít s sebou vždy i solné tablety a magnesium na křeče.

— Jako ambasadorka běžecké sekce našeho Mojekolo e-shopu budeš na blogu radit, jak na běh a testovat běžecké boty a oblečení. Našla jsi v nabídce něco, na co se vyloženě těšíš, až to vyzkoušíš?

Těším se na funkční oblečení Kilpi, jelikož jejich výrobky mám sama odzkoušené a tak se těším na jejich novinky. :) Taky mám radost z širokého výběru mé oblíbené značky bot Inov8. Určitě vyzkouším více běžeckých modelů.

— Na konec jedna neběžecká otázka... Co ty a kolo? 

Kolo je fajn, super kompenzace pro běh, ale žádný fanatik nejsem, jednou za čas stačí. :D

Mohlo by vás zajímat: